PRONÁSLEDOVANÁ RANNÁ CÍRKEV.

V současném světě zaznamenáváme na mnoha místech světa vzrůstající pronásledování křesťanů. Křesťané nikdy neměli na růžích ustláno, už od samého začátku. Nahlédněme na život prvotní Církve!

Je známé rčení Tertuliánovo, že „krev křesťanů je semenem církve“. Prvokřesťanská Církev myslela jen na nebe bez jakýchkoliv pozemských ambicí. Církev, která se rozrostla asi na deset procent obyvatelstva Římské Říše. Církev, kterou Kristus založil, začala vzkvétat i v atmosféře persekuce. Byla udržována čistou myšlenkou, nezainteresovanou v pozemských krásách, jen s jedinou touhou: Být v nebi s Kristem! Křesťané byli radikálně odlišní od pohanů; nehodili se do světa, byli nenávidění a obviňovaní z každé nehody, katastrofy, protože odmítali uctívat pohanské bohy a tím přiváděli neštěstí na lidi. Na počátku třetího století píše Tertulián:
"Když se zdvihne Tiber až k hradbám, když Nil nezaplaví pole, když se nepohne obloha ale země ano, když nastane hlad, když vypukne mor, okamžitě se zdvihne pokřik: "Křesťany lvům!" (Tertulian, "Apology") 

 

Úspěšný římský právník a konvertita ke křesťanství ze stoicismu, Tertulián byl jedním z prvních a nejvýznamnějších apologetů křesťanství. Otevřeně napadal každou stránku pohanské kultury i náboženství. Když popichoval pohany, kteří s ním debatovali, Tertulián prohlásil: "Den za dnem si stěžujete na stále vzrůstající počet křesťanů. Vaše nekonečné naříkání, že váš stát je námi zaplaven, že křesťané jsou všude!" (Tertulián, "Národům")

 

Křesťany pak popisuje těmito slovy:

 

Z listu Diognetovi:

Křesťané se od ostatních lidí neliší ani bydlištěm, ani mluvou, ani způsobem života. Nebydlí přece ve svých vlastních obcích, neužívají žádného zvláštního jazyka ani nevedou nějak neobyčejný život. A křesťanské učení není žádná lidská vymyšlenost ani nevzniklo z úsilí nějakých lidí toužících po vědění; vždyť křesťané se vůbec nezaštiťují nějakou lidskou moudrostí, jak to jinak bývá.

            A tak žijí v řeckých i barbarských městech, tak jak to každému život přinesl, a v oblékání i jídle a v ostatních stránkách života se zcela řídí místními obyčeji. A přece se jejich život vyznačuje nápadnými rysy, které budí podiv a jsou podle obecného mínění neuvěřitelné: Bydlí sice ve svém, ale jako by byli hosty a nájemníky. Na všem se podílejí jako svobodní občané, a nechávají si všechno líbit jako přistěhovalci a cizinci. Každou cizinu mají za vlast, a každá vlast je jim cizinou. Jako všichni ostatní se žení a mají děti, ale novorozence neodhazují. Jejich stůl je připraven pro všechny, lože však nikoli.

            Jsou sice v těle, podle těla však nežijí. Pobývají sice na zemi, ale domovem jsou v nebi. Stanovené zákony zachovávají, a svým životem všechny zákony překonávají. Všechny lidi milují, a všichni je pronásledují. Lidé je neznají, a přesto je odsuzují; usmrcují je, a oni dostávají život." Jsou žebráci, a mnohé obdarovávají, ve všem mají nouzi, a přece mají všeho nadbytek. Lidé je znevažují, a jim se uprostřed hanby dostává slávy. Jsou pomlouváni, a docházejí ospravedlnění. Zlořečí se jim, a oni dobrořečí, dostává se jim urážek, a oni prokazují čest. Činí-li dobro, trestají je jako zlé, a jsou-li trestáni, radují se, jako by ožívali. Židé proti nim bojují jako proti cizákům a Řekové je pronásledují, ačkoli ani ve své nenávisti nedokážou udat důvod svého nepřátelství.

Zkrátka a dobře, křesťané jsou pro svět tím, čím je pro tělo duše. Duše se nachází ve všech částech těla, křesťané ve všech obcích světa. A jako duše přebývá v těle, ač není z těla, tak přebývají křesťané ve světě, ale ze světa nejsou. Neviditelná duše je vězněna ve viditelném těle; i na křesťanech je vidět, že jsou ve světě, ale jejich zbožnost zůstává neviditelná. Tělo nenávidí duši, a ačkoli mu neublížila, bojuje proti ní, neboť mu brání v užívání rozkoší; a také svět nenávidí křesťany, aniž mu ublížili, a to proto, že odpírají rozkoším.

Duše však miluje tělo i jeho údy, i když ji tělo nenávidí; a křesťané milují své nepřátele. Duše je sice držena v těle, ale sama tělo udržuje; i křesťané jsou drženi ve světě jako ve vězení, ale sami svět udržují. Nesmrtelná duše přebývá ve smrtelném stánku; a stejně křesťané pobývají jako cizinci uprostřed porušitelných věcí, a očekávají neporušitelnost v nebi. Nedostatek jídla a pití duši prospívá; a křesťané se při pronásledování den ze dne více rozrůstají. Takto význačné místo určil Bůh křesťanům a je nepřípustné z něho zběhnout.