Převzato z Res Claritatis MONITOR řoč. X., č. 6

Postavit Boha na první místo

Musím myslet na to, proč od 13. století teprve naše dnešní generace nedává svému papeži (Benediktu XVI.) možnost, aby dokončil pozemský život v čele svého stáda.

Jsme generace pyšná. Už dávno v minulosti jsme podléhali pokušení pýchy, ale teprve „duch koncilu“ umožnil známým proudům modernismu postavit člověka na první místo před Boha. Benedikt XVI. upozorňuje, že to nebylo vinou koncilu oficiálního, ale teprve toho pojetí koncilu „mediálního“, co vedlo v praxi k hluboké krizi, k odpadnutí kněží, řeholníků…

Při zahájení svého pontifikátu si byl Svatý otec těch deformací vědom. Ve své zahajovací řeči prosí o sílu, aby se nestal zbabělým v boji s vlky. Statečně ukazuje, od samého počátečního působení, kde je podstata křesťanství. Jestliže koncil měl prohloubit nauku o Církvi – mystickém Těle, stavěl Eucharistii, oběť mše svaté, na první místo, jako nezbytný ustavující prvek Božího lidu. V následující praxi se ale setkání při mši svaté stávala debatními kluby, přehlídkami tvořivosti „Božího lidu“, v lepším případě druhem farního „spolča“. Vědomí Boží přítomnosti – reálné přítomnosti v Eucharistii – se vytratilo. Chrámy nejsou místem posvátným. Před svatostánkem se nekleká, ticho chrámu ustoupilo přátelským hovorům, aktivitám, posvátno zmizelo.

Stane-li se člověk mírou všeho, převrátí se dosavadní řád hodnot. Zapomene se na lidskou přirozenost narušenou dědičným hříchem. Člověk má právo na štěstí, život se mu nebude komplikovat problémy hříchu, sebezáporu, oběti. Pastýři se musí přizpůsobit, náročnost života s Bohem se musí přizpůsobit, náročnost života s Bohem se musí všemožně zakrývat.

Tak se ale poklad víry vytratí. Jak dovedly všechny generace před námi víru předat, my tu schopnost ztrácíme. Přejali jsme smýšlení světa a děsíme se, kam nás to vede. Svatý otec se stále vracel k podstatě. Celé jeho úsilí vedlo k prohloubení víry, k revizi účinků „mediálního“ koncilu. Dělal to s neuvěřitelnou trpělivostí. Už z doby, kterou sdílel s Janem Pavlem II., zjistil, že církevní tresty zůstávají bez dopadu. Dřívější kázeň pro dnešního křesťana neexistuje. Zkoušel nás přivést k opakovaně zdůrazňovanému obrácení mírně, trpělivě. Vlci reagují odporem, stále agresivněji. Při každé příležitosti se obracel k nám „věřícím“, abychom procítili, uvědomili si odpovědnost za stav Církve. Asi marně – převládá lhostejnost, pocit bezmocnosti, spánek…

Zřejmě se odhodlal k jedinému možnému kroku – podle Mistra, s nímž žije – ke kroku na kříž. Je si vědom obrovské odpovědnosti za tento krok, který může být vlky zneužit jako precedens. On, který Jana Pavla II. do konce života podporoval, aby abdikačního dopisu nevyužil, má zřejmě hlubší motivy než svou tělesnou nedostatečnost. Zdánlivá porážka – na kříži – může vést k vítězství, k ozdravení mystického Těla.

Nám nezbývá, než se ke Svatému otci připojit a modlit se za to, abychom došli k „obrácení“, abychom postavili Boha na první místo. Potom snad prohlédneme, rozlišíme požadavky Boží a požadavky vlků. Potom snad dostaneme sílu postavit se vždycky na stranu Boží.

-jak-