Biskup Athanasius Schneider           S láskou a úctou

Již dávní církevní Otcové vyzývali věřící, aby se setkávali s Pánem cum amore et timore s láskou a úctou. Od počátku hledali pastýři a teologové nejpřiměřenější způsob přijímání Těla Páně. Biskup Athanasius Schneider z Karagandy v Kazachstánu prozkoumal podrobně tuto otázku a výsledky popsal v knížce Dominus Est. Vatikán reagoval na výroky biskupa s mimořádnou pozorností. Následující článek je shrnutím jeho historicko-liturgických poznámek k obřadu svatého přijímání a byl zveřejněn v italském vydání LŐ Osservatore Romano.

Velký papež Jan Pavel II. zanechal ve své poslední encyklice Ecclesia de Eucharistia plamennou výzvu, která zní jako jeho závěť: Přikládáme-li Eucharistii veškerou důležitost, jakou zasluhuje, a dbáme-li s veškerou péčí, abychom neoslabovali některý její rozměr a požadavek, a ukazujeme, že jsme si opravdu vědomi velikosti tohoto daru, není nebezpečí, že by se při péči o toto tajemství přehánělo (61). Velikost vědomí eucharistického tajemství se projevuje zvláště v tom, jak se Tělo Páně rozděluje a přijímá.

 

Vývoj vnějších vyjadřovacích forem

Protože Církev si byla vědoma velikosti okamžiku svatého přijímání, hledala ve své dvoutisícileté tradici rituální výraz, který by nejdokonalejším způsobem dosvědčoval její víru, její lásku a její úctu. To můžeme konstatovat minimálně od šestého století, kdy Církev v průběhu svého organického vývoje začala vkládat Nejsvětější Svátost přímo do úst. Dokládá to životopis svatého papeže Řehoře Velikého (590-604)(1) a pokyn téhož papeže(2). Synoda v Cordobě v roce 839 odsoudila sektu tzv. casiánů, kteří odmítali přijímat svatou hostii přímo do úst(3). Pak to byla synoda v Rouenu v roce 787, která potvrdila normu udělovat svaté přijímání přímo do úst a pohrozila suspensí všem duchovním, kteří udělují svaté přijímání na ruku(4). Na Západě se v klášterech již v 6. století prosadil způsob podávání svaté hostie do úst (např. v klášterech sv. Kolumbána).(5) V 10. a 11. století se tato forma ještě více rozšířila.(6)

Na konci patristického období byla praxe přijímání do úst všeobecně rozšířená a samozřejmá. Tento organický vývoj byl plodem spirituality a eucharistické úcty v období církevních Otců. Církev jak na Východě, tak na Západě cítila v obdivuhodné shodě naléhavost podávat svaté přijímání laikům přímo do úst. Známý liturgista J. A. Jungmann prohlásil, že podávání svatého přijímání do úst odstraňuje hned několik starostí: že věřící musí mít čistě umyté ruce, a ještě větší starost, jak očistit ruce po svatém přijímání, aby žádná částečka posvěceného Chleba nepřišla nazmar. Rouška k svatému přijímání a pozdější patena jen dokládají tuto stupňující se starostlivost o eucharistickou svátost.

 

Neobrátíte-li se a nebudete-li jako děti...

Papež Jan Pavel II. učí v encyklice Ecclesia de Eucharistia: V návaznosti na tento vznešený smysl pro tajemství pochopíme, jak se víra v eucharistické tajemství vyjadřovala v dějinách nejen vnitřním postojem zbožnosti, ale také řadou vnějších projevů... (49). Postoj, který je s tímto darem nejvíce v souladu, je postoj ochoty přijmout, postoj pokory setníka, postoj dát se krmit, tedy postoj dítěte. Kristovo slovo, které nás zve, abychom Boží království přijímali jako děti (Lk 18,17), může najít překrásné znázornění a působivý postoj přijímat svaté přijímání na kolenou a do úst.

Papež Jan Pavel II. zdůrazňuje vnější formu vyjádření úcty k eucharistickému Chlebu: I když pojetí „hostiny“ vnuká důvěrnost, Církev nikdy nepodlehla pokušení banalizovat tuto „důvěrnou známost“ se svým Ženichem a nezapomněla, že je také jejím Pánem a že „hostina“ zůstává hostinou obětní, poznamenanou krví na Golgotě. ... Eucharistická hostina je opravdu posvátná hostina, při níž prostota znamení skrývá hlubiny Boží svatosti: O Sacrum convivium, in quo Christus sumitur! Chléb, který je lámán na našich oltářích a který je nám předkládán jako poutníkům na cestách, je panis angelorum, chléb andělů, k němuž nelze přistupovat jinak než s pokorou setníka z evangelia (48).

Postoj dítěte je nejsprávnější a nejhlubší postoj, jaký může křesťan zaujmout před svým Vykupitelem, který ho svým Tělem a Krví živí, jak to vyjadřuje následující výrok svatého Klementa Alexandrijského: Slovo je pro dítě vším: otcem, matkou, vychovatelem, živitelem. „Jezte,“ říká, „moje tělo a pijte moji krev!“....Ó, neuvěřitelné tajemství.(7)

Jinou úvahu nabízí vyprávění o povolání proroka Ezechiela. Ezechiel obdrží Boží slovo symbolicky přímo do úst: „ ´Otevři ústa a jez, co tam vložím.´ A viděl jsem ke mně nataženou ruku, která držela svitek... Otevřel jsem ústa a on mi dal požít tento svitek. Jedl jsem a byl v mých ústech jako med“ (Ez 2,8-9; 3,2-3). Ve svatém přijímání se nám podává Slovo, které se stalo Tělem, pokrmem pro maličké, pro nás děti. Když se tedy blížíme k svatému přijímání, můžeme si připomenout ono prorokovo gesto. Kristus nás opravdu živí ve svatém přijímání svým Tělem a svou Krví, což se v patristice přirovnává ke kojení z mateřského prsu, jak to výmluvně říká svatý Jan Chryzostom: Skrze toto eucharistické tajemství spojuje se Kristus s každým křesťanem a ty, které stvořil, živí sám sebou a nesvěřuje tuto stravu nikomu jinému. Nevidíte, s jakým elánem novorozeně přitiskne své rty na matčiny prsy? Také my se přibližujme k prsu s tímto svatým nápojem s takovou horoucností, ba s ještě větší než kojenec.(8)

 

Biblický symbol klanění

Typický projev klanění je biblické gesto pokleknutí, které je praktikováno od dob prvních křesťanů. Pro Tertuliána, který žil mezi 2. a 3. stoletím, je nejvyšší formou modlitby klanění, které se musí vyjádřit tak, že klečíme:

Všichni andělé, každý tvor, každé krotké i divoké zvíře pokleká na kolena.(9) Svatý Augustin vyslovil varování, že totiž věřící se dopouštějí hříchu, když se eucharistickému Tělu Páně při jeho přijímání neklanějí: Nikdo ať nejí toto tělo dříve, než se v úctě poklonil. Hřešíme, když se neklaníme.(10) V jednom starém obřadu svatého přijímání v liturgické tradici koptické církve se praví: Všichni se mají poklonit až k zemi, ať už velcí nebo malí, a tak začíná rozdělování svatého přijímání.(11) Podle mystagogických katechezí, které se připisují svatému Cyrilu Jeruzalémskému, musí věřící přijímat svaté přijímání s pokorou a úctou: Nenatahuj ruce, ale přibližuj se ke kalichu Krve Kristovy v postoji klanění a úcty.(12) Svatý Jan Chryzostom vyzývá všechny, kteří se blíží k Pánovu eucharistickému Tělu, aby napodobili v duchu úcty mágy z Východu: Přibližujte se k Němu tedy s vroucností a horoucí láskou. Tomuto tělu se samotní Mudrci klaněli, už když bylo v jeslích. Nuže již tito muži bez náboženských znalostí, i když byli navíc cizinci, klaněli se Pánu s velkou úctou a třesením. Ale my, kteří jsme občané nebes, máme se těmto cizincům pokusit alespoň připodobnit! Na rozdíl od Mágů vidíš nejen toto prosté tělo, nýbrž zakusil jsi jeho sílu a výkupnou moc.(13)

O nejtěsnějším vztahu mezi svatým přijímáním a klaněním hovoří papež Benedikt XVI. v postsynodálním apoštolském listě Sacramentum caritatis: „Přijímat Eucharistii znamená klanět se Tomu, koho přijímáme: Přijímat Eucharistii znamená vůči Tomu, koho přijímáme, zaujmout postoj klanění (66). Již jako kardinál zdůraznil Benedikt XVI. tento aspekt: „Živit se Eucharistií je duchovní událost, která překračuje veškerou lidskou zkušenost. Živit se Eucharistií znamená klanět se jí. Proto adorace a klanění nestojí mimo svaté přijímání: Přijímání dosahuje hloubky jen tehdy, když je povzneseno klaněním a adorací.“(14) V knize Apokalypsa, knize nebeské liturgie, může sloužil úkon pokleknutí 24 starců před Beránkem jako vzor a kritérium(15) pro to, jak se má Církev zde na zemi chovat k Beránkovi, když se k Němu ve svátosti Eucharistie věřící přibližují.

 

Poznámky:             

(1) Srov. Vita s. Gregorii, PL 75, 103.

(2) Ve svém díle Dialogy III  (PL 77, 224) vypravuje papež Řehoř Veliký, jak papež Agapito (535Đ536) podává svaté přiímání do úst.

(3) Srov. Jungmann, J. A., Missarum sollemnia. Eine genetische Erklärung der römischen Messe, Wien 1948, II, p. 463, n. 52.

(4) Srov. Mansi X, 1199Đ1200.

   (5) Srov. Regula coenobialis, 9.

(6) Srov. Jungmann, tamtéž, s. 456Đ457; s. 458, n. 25.

   (7) Clemens Alexandrinus, Paedagogus I, 42,3.

   (8) In loan. hom. 82, 5.

   (9) De oratione, 29.

(10) S. Augustinus, Enarr. in Ps. 98, 9 (PL 37, 1264): ×Nemo illam carnem manducat, nisi prius adoraverit... peccemus non adorandoŇ.

(11) CoIlectiones Canonum Copticae: H. Denzinger, Ritus Orientalium, Würzburg 1863, vol. I, s. 405: ×Omnes prosternent se adorantes usque ad terram, parvi et magni incipientque distribuere ComunionemŇ.

(12) Catech. Myst., 5, 22.

(13) In 1 Cor. hom. 24, 5.

(14) Introduzione allo spirito della lilurgia, Cinisello Balsamo 2001, p. 86.

(15) Srov. J. Ratzinger, Introduzione, op. cit., p. 182.